Vakovlk tasmánský
Vakovlk tasmánský
Stupeň ohrožení
vyhynulý druh
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)   Kmen: strunatci (Chordata)   Podkmen: obratlovci (Vertebrata)   Třída: savci (Mammalia)   Podtřída: živorodí (Theria)   Nadřád: vačnatci (Marsupialia)   Řád: kunovci (Dasyuromorphia)   Čeleď: vakovlkovití (Thylacinidae)   Rod: vakovlk (Thylacinus)
Binomické jméno
Thylacinus cynocephalus (Harris, 1808)

Vakovlk (také vakovlk tasmánský nebo lidově tasmánský tygr, Thylacinus cynocephalus) je jediný druh čeledi vakovlkovitých a je považovaný za vyhynulého. Vakovlci byli chovaní i v zoo, jejich vyhynutí se však zabránit nepodařilo.[editovat] Vyhynul?

Vakovlk byl kvůli pověrám považován za nebezpečného a krvelačného živočicha. Byl masově vybíjen, také proto, že měl někdy za kořist domácí zvířata. Po jeho vyhynutí se však zjistilo, že zabil jen 2 lidi, navíc v sebeobraně. Poslední známý jedinec vakovlka uhynul 7. září 1936 v hobartské zoo. Od té doby bylo shromážděno více než 4000 zpráv o údajném pozorování vakovlků ve volné přírodě.^[1] Žádné z těchto pozorování však nebylo dostatečně hodnověrné a nepřineslo žádný hmatatelný důkaz o dalším přežívání vakovlků. Za vyhynulý druh byl vakovlk prohlášen v roce 1986.

 Popis

Hlava vakovlka může připomínat hlavu psa (odtud název ,,cynocephalus´´ – psohlavý). Avšak při podrobném porovnání jeho lebky s lebkou vlka (psovití) se jeví závažné rozdíly, například ve velikosti mozku a ve stavbě zubů. Takovému druhu vývoje, kdy zcela odlišné živočišné skupiny vytvářejí pod vlivem stejných životních podmínek podobné typy, se říká konvergence. V kohoutku měřil až 90 cm. Byl to plachý noční živočich. Zřídka kdy se z ulovené kořisti nažral víc než jednou, zbytek zanechával mrchožroutům. Přírodovědci ho popsali poměrně pozdě, teprve v roce 1808.

Svou kořist získával vakovlk ani ne tak rychlostí, jako vytrvalostí. Sledoval ji čichem tak dlouho, až ji dostihl. V tlamě měl 46 zubů a dokázal ji rozevřít do 170°, takže jeho rozevřené čelisti tvořily téměř přímku. V jednom vrhu samice rodila nejvýše čtyři mláďata (měla jen čtyři struky), vak měla obrácený vstupním otvorem směrem dozadu. Byl v podstatě jen kožním záhybem, takže aby mláďata nevypadla, musela být prakticky pořád přisáta ke strukům. Tento vačnatec s černými příčnými pruhy na zádech, kdysi žil i na Nové Guineji a po celé Austrálii, zde byl ale člověkem vytlačen ještě před objevením Austrálie Evropany.

Mamut Stratigrafický výskyt: Před 4,8 milionu až 4000 let
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)   Kmen: strunatci (Chordata)   Podkmen: obratlovci (Vertebrata)   Třída: savci (Mammalia)   Řád: chobotnatci (Proboscidea)   Čeleď: slonovití (Elephantidae)   Rod: mamut (Mammuthus) Brookes, 1828
Druhy
Mammuthus primigenius Mammuthus trogontheri Mammuthus columbi Mammuthus meridionalis Mammuthus subplanifrons Mammuthus africanavus Mammuthus sungari

Mamut (z ruského мамонт) je vyhynulý rod z čeledi slonovitých a řádu chobotnatců. Mamuti tedy byli podobní dnešním slonům, měli dlouhé zahnuté kly a severské druhy dlouhé chlupy. V době ledové obývali severní, střední i západní Evropu, Severní Ameriku a severní Asii. Na začátku roku 2011 Japonské úřady vyhlásily, že by měli Mamuty oživit během příštích 4 let. První mamutí mládě by se mělo narodit kolem roku 2015.

Většinou se mamuti považují za mnohem větší než dnešní sloni. Tato chyba dokonce vedla k používání slova „mamutí“ ve stejném smyslu jako „obrovský“. Největší z mamutů, mamut císařský (Mammuthus columbi imperator) z Kalifornie, sice v kohoutku dosahoval výšky nejméně 4 metrů a mamuti vážili i 6 až 8 tun, ale většina druhů mamutů byla velká jen asi jako dnešní slon indický. Největším druhem vůbec byl zřejmě Mammuthus sungari, dosahující výšky přes 5,3 metru. Na Wrangelově ostrově u břehů východní Sibiře byly dokonce nalezeny fosílie trpasličích druhů mamutů, kteří byli vysocí jen okolo 1,8 metr.

 Morfologie

Pro mamuty jsou typickým znakem kly, které se vyvinuly z předních zubů - řezáků. Kromě nich měli mamuti pouze čtyři zuby - na každé čelisti jednu stoličku.

 Život

Mamuti byli býložravci. Žili v travnatých stepích a tundrách, které v jejich době pokrývaly velkou část Evropy, Asie a Severní Ameriky. Pohybovali se ve stádech podobně jako dnešní afričtí sloni. Podle sezóny migrovali na zimní a letní pastviště.

 Genetika

Mamuti se odštěpili od asijských slonů před asi 4,8 miliony let, asi 2,5 milionu let po té, co se společně odštěpili od afrických slonů. To znamená, že mamuti byli vlastně bližšími příbuznými dnešního slona indického, než je k němu příbuzný slon africký. Protože je znám případ, kdy slon indický a slon africký spolu měli živého potomka, předpokládá se, že kdyby mamuti ještě nevymřeli, mohli by se se slonem indickým také křížit. Toto vede ke spekulacím (např. [1]), že pokud získáme genetický materiál ze zmrzlých zbytků mamuta, mohli bychom s pomocí slona indického mamuta znovu oživit. Nicméně se zatím pro tento pokus nepodařilo získat jeho dostatečné množství, protože nalezené zbytky biologického materiálu již byly ve značném stadiu rozkladu. Jako u většiny živočišných druhů byla samička mamuta větší asi o půl metru, ale nebylo to podmínkou-zejména u jednoho druhu jménem Mammuthus primigenius.

 Mamut a člověk

Ve střední Asii a v Evropě byli mamuti člověkem hojně loveni. V okolí tehdejších lidských sídlišť byly nalezeny velké skládky mamutích kostí, které svědčí o tom, že pro lovce rozhodně nebyli výjimečnou kořistí. V Česku jde např. o lokalitu Předmostí u Přerova. Lidé se usazovali v blízkosti tras sezónních přesunů mamutích stád, jako právě zde nebo v Dolních Věstonicích, kudy mamuti přecházeli na letní pastviny údolím moravského úvalu.

Dříve se předpokládalo, že člověk mamuty lovil pomocí vyhloubených pastí, zakrytých větvemi a zelení, do kterých zvířata padala, když přes toto místo přecházela. Nikdy se však taková past nenašla a není také zřejmé, jak by člověk mamuta přiměl k tomu, aby právě do této pasti vstoupil a už vůbec není jasné, čím by člověk tak velkou jámu vyhloubil. Proto dnes převažuje názor, že mamuti byli loveni přímým útokem organizované lovecké skupiny.

Získané tělo uloveného mamuta se lidé snažili maximálně využít. Kly, kůže a žebra sloužily při výstavbě stanů, maso bylo snědeno a pravděpodobně i sušeno do zásoby a využíván byl i morek kostí. Mamuti se též objevují na jeskynních malbách. Mamutích klů bylo užíváno při výrobě kultovních a ozdobných předmětů (např. nálezy z hrobu z Francouzské ulice v Brně)

V 19. a 20. století při kolonizaci Sibiře byly hojně nacházeny mamutí kly, které byly ceněny jako náhražka za slonovinu, tomuto materiálu se říkalo mamutovina. Přestože cena mamutoviny byla nižší než cena slonoviny, stala se oblíbeným ruských vývozním artiklem.

 Vyhynutí

Většina mamutů vyhynula na konci poslední doby ledové. Ještě před 18 až 13 tisíci lety byli rozšířeni ve východní Sibiři, v Beringii a na Aljašce. S postupujícím odtáváním pevninského zalednění byla Beringie zaplavena mořem, čímž vznikla dnešní Beringova úžina a mamuti na obou kontinentech hojně vymírali. Úplně zde vymizeli před 10 až 8 tisíci lety. ^[1]

Přestože se obecně předpokládalo, že z britských ostrovů mamuti zmizeli v době posledního glaciálního maxima (tedy asi před 21 000 let) byla v roce 2009 zveřejněna nová studie, která toto zpochybňuje. Vědci z Přírodopisného muzea v Londýně kromě samotných kostí analyzovali sediment ve kterém kosti ležely, a hmyz, který se nacházel v jejich blízkosti. Výsledky studie ukázaly, že živí mamuti se v Británii vyskytovali ještě před 14 000 lety. ^[2]

Nicméně poslední mamuti z Wrangelova ostrova vyhynuli až okolo roku 2000 př. n. l. Další zbytková populace mamutů dlouho přežívala na ostrově St. Paul poblíž Aljašky, zde došlo k vyhynutí pravděpodobně o něco dříve než na Wrangelově ostrově. Tito mamuti byli mnohem menší než jejich příbuzní na kontinentě, dosahovali výšky maximálně 180 cm. To bylo způsobeno přizpůsobením na život v prostředí s omezenými zdroji potravy.

Na ostrově St. Paul bylo konečnou příčinou vyhynutí pravděpodobně zmenšování ostrova způsobené stoupající hladinou moře, kdy potom rozloha pevniny nepostačovala k výživě životaschopné populace. Na Wrangelově ostrově mizí poslední mamuti brzy po příchodu člověka. Vzhledem k jejich malé populaci se lze domnívat, že právě člověk tomuto druhu zasadil poslední smrtelnou ránu.

Příčina masivního vymírání mamutů na konci würmského zalednění je dodnes příčinou vědeckých sporů. Dříve převládal názor, že mamuty vyhubil intenzivní lov člověkem. Za poslední dobu však stále více příznivců získává teorie, podle které mamuti vyhynuli v souvislosti s celkovou globální změnou klimatu v tomto období, kdy vymírala řada dalších velkých savců. Jsou známy nálezy ohromného množství kostí mamutů, srstnatých nosorožců a dalších velkých zvířat v naplaveninách sibiřských řek, které svědčí o hromadném úhynu v krátkém časovém úseku. Možnou příčinou mohlo být rozšiřování lesů a také intenzivnější zimní sněhové srážky, které pak ale v létě vždy odtávaly. Tady je nutno poznamenat, že klima ve střední Evropě i Asii mělo během ledových dob drsný kontinentální charakter se studenými zimami s malým srážkovým úhrnem. Sněhová pokrývka tedy nebývala příliš hluboká a mamuti se odhrnováním sněhu snadněji dostali k potravě. Při zvýšených zimních srážkách, a tedy vysoké vrstvě sněhu, však už potravu nalézt nedovedli a několik takových zim následujících po sobě stačilo jejich stáda zcela zdecimovat. ^[3]

Proti teorii o vyhubení mamutů člověkem hovoří i fakt, že oblasti východní Sibiře a Aljašky byly v té době jen řídce osídleny.

 Dochované pozůstatky

Pozůstatky zmrzlých mamutů (Mammuthus primigenius) byly nalezeny v severních oblastech Sibiře. Ačkoliv se rozšířil populární mýtus, že zmrzli prakticky bleskově a jsou perfektně zachováni, není to pravda. Dodnes bylo nalezeno 39 těl, ale jen čtyři jsou kompletní. Ve většině případů tělo vykazuje známky rozkladu před tím, než zmrzlo a později se vysušilo.

Šíří se i příběhy o pojídání zmrzlých mamutích těl, ale původní zdroje (např. William R. Farrand, Science 133 [květen 17, 1961]:729-735) prozrazují, že těla byla ve skutečnosti již značně rozložená a páchla tak, že se o zbytky zajímali jen psi.

Podobně se jako nemožné ukazují návrhy klonovat čerstvě rozmrzlého mamuta, protože dosud nalezené zbytky byly značně rozložené a nebylo z nich možno získat genetický materiál.

Kromě zmrzlých těl bylo na Sibiři nalezeno velké množství mamutí slonoviny. Ta je obchodním artiklem již po mnoho století. V Česku je hlavní naleziště mamutích pozůstatků v Předmostí u Přerova, kde bylo v roce 1928 odkryto velké tábořiště lovců mamutů

 Poslední objevy

V březnu 2005 bylo nedaleko Moorparku v Kalifornii nalezeno asi ze 75 % zachovalé tělo neobvykle starého mamuta, zřejmě druhu Mammuthus meridionalis.

V roce 2007 bylo na poloostrově Jamal v Ruské federaci objeveno tělo mamutího mláděte, které je považováno za dosud nejzachovalejší nalezený exemplář. Pojmenováno bylo Ljuba po manželce lovce, který jej nalezl.^[4] V roce 2009 bylo také oznámeno kompletní rozluštění genomu mamuta srstnatého, tyto informace však dosud nejsou vědeckou veřejností plně a bezvýhradně uznávány.

 Mamuti v populární kultuře

Mamut dnes představuje jednoho z nejznámějších a nejikoničtějších tvorů pravěku (vedle neptačích dinosaurů, trilobitů apod.). Býval a dosud je často zpodobňován v boji s pravěkými lovci, například ve výtvarném umění v tvorbě proslulého akademického malíře Zdeňka Buriana či v literatuře u Eduarda Štorcha (Lovci mamutů). Mamut posloužil mnohokrát také jako umělecký zdroj inspirace, v poslední době například v případě sochy mamutí hlavy u Hamrů nad Sázavou^[5].

 Druhy mamutů

• Mamut severní Mammuthus primigenius
• Mammuthus trogontheri
• Mammuthus columbi
  • Mammuthus columbi exilis
  • Mammuthus columbi imperator
  • Mammuthus columbi jeffersoni
• Mammuthus meridionalis
• Mammuthus subplanifrons
• Mammuthus africanavus

Šavlozubý tygr
Smilodon
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)   Kmen: strunatci (Chordata)   Podkmen: obratlovci (Vertebrata)   Třída: savci (Mammalia)   Řád: šelmy (Carnivora)   Čeleď: kočkovití (Felidae)   Podčeleď: machairodonti (Machairodontinae)

Šavlozubí tygři (zastarale i šavlozubí lvi) je lidové označení pro vyhynulé kočkovité šelmy z podčeledi Machairodontinae. Nejznámější je Smilodon, který žil až do konce poslední doby ledové v Severní a Jižní Americe. Označení šavlozubý tygr není z vědeckého hlediska moc přesné, neboť současný tygr patří do jiné podčeledi a s šavlozubým tygrem není blízce příbuzný. Správnější označení by bylo "šavlozubá kočkovitá šelma".

 Rody

kostra

Lebka šavlozubého tygra druhu Smilodon fatalis.

Rody podčeledi Machairodontinae^[1]:

Machairodontini

• Machairodus: miocén; Euroasie, Afrika a Severní Amerika
• Homotherium: časný pleistocén^[2] až pozdní pleistocén; Euroasie, Afrika a Severní Amerika
• Xenosmilus: časný pleistocén; Severní Amerika^[3]
• Lokontailurus: pozdní miocén; Afrika^[4]
• Miomachairodus: střední miocén; Severní Afrika, Turecko
• Hemimachairodus: pleistocén; Jáva

Smilodontini

• Paramachairodus^[5]: střední až pozdní miocén; Evropa a Asie
• Megantereon: časný pliocén až střední pleistocén; Evropa, Asie, Afrika, Severní Amerika
• Smilodon: pozdní pliocén až konec pleistocénu, Severní a Jižní Amerika

 Vývoj

Předek smilodona Machairodus sám vznikl z proailuria. Podle fosilních nálezů může být Smilodon zařazen mezi kočkovité šelmy, ale do jiné vývojové větve. Zahrnuje těžké a pomalé druhy, mnohem silnější a robustnější a při stejné velikosti těžší než současné velké kočky. Smilodon byl mezi těmito druhy nejmenší. Tyto kočky se vyvinuly v různých částech světa nezávisle na sobě. Vyskytovaly se v Evropě, Asii, Africe a Severní Americe v rozmezí přibližně před 13 - 2 milióny let. Kostry především mladých jedinců smilodona byly nalezeny v Kalifornii, poblíž Los Angeles v asfaltovém jezírku Rancha La Brea.Tyto kočky téměř vyhynuly v období pleistocénu před 1,8 – 1 milionem let v Americe a v Eurasii téměř současně. Ojediněle se vyskytovaly ještě před 13 000 - 10 000 begin_of_the_skype_highlighting              13 000 - 10 000      end_of_the_skype_highlighting lety.

 Zuby

Pro šavlozubé byly typické dlouhé, horní ze stran zploštělé špičáky, s hranami ostrými jako nůž, na kraji lehce zoubkovanými, přičemž špičáky v dolní čelisti byly malé nebo zcela chyběly, doširoka rozevíratelné čelisti a silné krční svaly. Délka špičáků naznačuje, že Smilodon dokázal tlamu do široka rozevřít. Podle odhadu to je úhel až 120 stupňů, dnes žijící lev dosáhne 65 stupňů. Tato fakta naznačují, že se zřejmě mohl odvážit i na kořist, která byla podstatně větší než on. 

 Lov a potrava

Tyto šelmy zřejmě měly odlišnou techniku lovu kořisti než dnešní kočkovité šelmy. Ty loví tak, že dlouhým skokem skočí kořisti na šíji a ostrými drápy se na ní pevně zachytí. Kořisti zaryjí zuby do šíje a pootočením hlavy jí zlámou vaz. Nejprve se vědci domnívali, že Smilodon zasahoval kořist hlubokými bodnými ranami na měkké části krku a následným porušením artérií a uzavřením dýchacích cest zvíře usmrtil.
Podle dnešních nálezů se ale usuzuje, že Smilodon byl mrchožrout. Silné zakřivení špičáků svědčí o tom, že zvíře nemohlo zasáhnout kořist hlubokými bodnými ranami, jenom ji těmito zuby rozpáralo nebo rozřízlo. Navíc šavlozubí nebyli vybaveni pro rychlý běh. Fosilní nálezy kostry dokazují, že měli poměrně krátké nohy a přitom robustní tělesnou stavbu, což nejsou nijak příznivé podmínky k rychlému běhu a k pronásledování kořisti. Podle dochovaných exemplářů se zahojenými zlomeninami lze usuzovat, že Smilodon zřejmě žil a lovil v rodinných skupinách. Jejich hlavní kořistí mohli být velcí tlustokožci, jejichž vymizení může souviset s vyhynutím Machairodontů. Podle jedné studie z roku 2008 byly některé velké šavlozubé kočky společenské a žily stejně jako dnešní lvi ve smečkách